Židovka aneb Žonglování se životem
Představení pohybového divadla pro dvě herečky a jednoho muzikanta ztvárňující netradičním způsobem osud židovské dívky v době 2. světové války. Je určeno dospělému publiku a mládeži od 12 let. V případě uvedení představení v rámci vzdělávacích programů pro žáky či studenty navazuje vyprávění a beseda s pamětnicí (pamětníkem) holocaustu.
Scénář, režie: Adéla Kratochvílová
Hudební spolupráce, aranže: Lubor Pokluda
Kostýmy a rekvizity: Eva Mesarč Jasičová a Antonín Maloň
Zvuky, zvukový mix: Michal Chovanec
Pohybová spolupráce – egyptský tanec: Světlana Synáková
Technická spolupráce: Igor Schmidt
Hrají a zpívají: Adéla Kratochvílová (Eva Kohnová)
Dáša Trávníková (panenka, gestapák, faraón, Arny, mnich)
Hudební doprovod: Lubor Pokluda nebo Jiří Klement a Dáša Trávníková
Zpěv žalmu „El mole rachamim”: Alexander Neufeld
Německé povely: Roland Wagner
Hudební nahrávka: Vladan Ronner (klavír), Jakub Látal (housle), Ivan Jašek (rámový buben, tabla, darabuka), Lukáš Severa (rytmické nástroje, tarabuka, djembe)
Zvuk: Josef Kostka
Světla: Matěj Záhořík
Umělecká supervize: Zoja Mikotová
Premiéra 26. 5. 2007 v Kabinetu Múz, Sukova ulice, Brno
Projekt podpořili:
-Vzdělávací a kulturní centrum Židovského muzea v Praze, pobočka Brno
-The Rothschild Foundation Europe
-Statutární město Brno – Odbor kultury
-Nadační fond obětem holocaustu
Pár slov k pramenům…
Námětem představení jsou skutečné osudy českých Židů v období 2. světové války. Eva Kohnová není konkrétní - reálnou postavou. Příběhy podobné jejímu se však mnohokrát udály.
Prvotní myšlenku k propojení příběhu z koncentračního tábora a žonglování mi vnukla kniha Viktora Fischla „Dvorní šašci“. Autor v ní popisuje osudy čtveřice osobních bavičů hejtmana Kohla v koncentračním táboře. Jedním z nich je skvělý žonglér a eskamotér Adam Wahn.
Druhým základním inspiračním zdrojem byla kniha Zdenky Fantlové „Klid je síla, řek´ tatínek“. Odtud vychází nejen osa příběhu, ale důležitá je také atmosféra vyprávění a nadhled autorky, se kterým všechny vzpomínky popisuje. Představení se snaží zachovat odstup, lehkost a optimismus vyprávění, který z jinak krutého příběhu Zdenky Fantlové vyzařuje.
Zdrojem faktografických údajů o životě v Terezíně byla kniha Miroslava Kryla „Osud vězňů terezínského Ghetta“.
Zdrojem faktografických údajů o životě v Osvětimských lágrech byla především kniha Oty Krause a Ericha Schöna „Továrna na smrt“ a dále kniha Ericha Kulky „Útěk z tábora smrti“.
Zdroji inspirace pro mě byly také knihy - Eva Erbenová: „Sen“ (autorka popisuje svůj příběh deportace do Terezína, Osvětimi, pochod smrti, šťastný útěk a nakonec nový život v Izraeli) a Karen Levine: „Hanin kufřík“ (detektivní „příběh dívky, která se nevrátila“ rekonstruovala Fumiko Išioka, zakladatelka Tokijského centra pro studium holocaustu).
Česká čítanku autorů M. Bezchlebové, A. Frankové a E. Štichové - „Cesta – cíl neznámý“ není jen antologií textů o holocaustu. Našla jsem zde mnoho zajímavých výpovědí současníků, kteří vyprávějí o tom, co jim pomohlo přežít. Kniha je doplněna o kresby terezínských dětí.
A jako opravdový zdroj inspirace nemohu opomenout živé vyprávění pamětnice holocaustu Evy Josefčákové, se kterou jsem se setkala v jejím bytě v Brně v červnu 2006.
Během zkoušení představení jsme konzultovaly konkrétní detaily z terezínského lágru s paní Annou Hanusovou-Flachovou.
Představení by nemohlo vzniknout bez lidské podpory zaměstnankyň Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze, pobočka Brno – Hany Drozdové, Jitky Králové a Táni Cihlářové.
Všem lidem, kteří vzniku tohoto projektu jakkoli napomohli srdečně děkuji. Bylo jich opravdu mnoho.
Adéla Kratochvílová
Uvedení do příběhu…
Eva Kohnová se narodila roku 1924 v Boskovicích. Její tatínek pracoval jako lékař v místní nemocnici a maminka byla v domácnosti. Byli zapsáni na Židovské náboženské obci, ale otázka náboženství se u nich nijak nezdůrazňovala. Drželi pouze dva židovské svátky - kolem Velikonoc to byl Pesach a na podzim Jom Kipur – Den Smíření. Jinak Eva vyrůstala jako každá jiná česká dívka. Na Vánoce měli doma stromeček a slavili i Velikonoce. Eva měla hodně kamarádek ve škole i ze Sokola.
Eva: „Do doby těsně před válkou jsem neslyšela od mých kamarádek nějakou urážlivou nebo ponižující poznámku týkající se mé příslušnosti k židovství.“
Rok 1938. Přibývající projevy nacismus. Mnichovská dohoda, exil prezidenta Beneše, pogromy na Židy. 10. listopadu - o tzv. Křišťálové noci - byla v Německu i v zabraném čsl. pohraničí vypálena a poničena většina synagog, vyrabovány židovské obchody. Mnoho Židů bylo zabito či odvlečeno do koncentračních táborů.
Eva: „O tom jsme se však doslechli až mnohem později.“
15. března 1939 – obsazení českých zemí německou armádou. Den na to - vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Na konci měsíce března byl Evin otec vyhozen z práce pro svůj „neárijský původ“. Protože byl sociální demokrat – funkcionář zazvonilo u nich o několik dnů později gestapo a tatínka si odvedli.
Eva: „Po čase jsme se dozvěděli, že je vězněn v Jihlavě, a mohli jsme mu poslat balík.“
Aby maminka Evu a sebe uživila, začala si přivydělávat šitím.
Eva: „Maminka si přála, abych odjela dětským transportem do Velké Británie. Já o ničem takovém nechtěla ani slyšet. Maminka už mi sbalila i kufr, ale v tom přišel zákaz překračovat hranice a já byla šťastná. Nikam jsem nemusela a mohla jsem zůstat doma.“
Všechna možná nařízení a omezení se však množila a stupňovala.
Eva: „Nesměla jsem na koupaliště ani hřiště.“
V restauracích byl vyhrazen prostor pro Židy, nesměli vycházet po 20. hodině, museli odevzdat rádia.
Eva: „V únoru 1940 nám zakázali chodit do kin a divadel a v květnu, když všechno krásně kvetlo, přišel zákaz vstupu Židů do veřejných parků a zahrad. Maminky jezdily na procházky s kočárkem na židovské hřbitovy.“
Srpen 1940. Zákaz vyučovat židovské žáky na českých školách.
Eva: „Musela jsem se odloučit od maminky, abych nastoupila na brněnské židovské gymnázium. Vídaly jsme se však každou neděli.“
V Brně bydlela Eva u strýce Václava a tety Milušky – maminčiny sestry.
Eva: „U nich jsme také společně s maminkou oslavili moje patnácté narozeniny.“
V listopadu přišel zákaz měnit bydliště a opouštět jeho obvod a návštěvy byly jen na povolení. Naštěstí na Vánoce se ho mamince podařilo získat, a tak je oslavili zase společně.
Eva: „Ale bez tatínka!“
V lednu jim zavolala sousedka, že si maminku ráno odvedli.
Eva: „Došlo mi, že to moje stěhování do Brna zařídila maminka taky proto, že tušila, že i pro ni si gestapo přijde.“
Dlouho o ní neměli žádné zprávy.
Eva: „Až po čase přišel lístek, ve kterém nám předepsaným písmem sdělovala, že je v koncentračním táboře Ravensbrück a že se má dobře. Teta a strýc ke mně byli moc hodní a řekli mi, že teď jsem jako jejich vlastní a postarají se o mě jako o svou dceru.“
V té době směli Židé jezdit tramvají už jen na zadní plošině, definitivně měli zakázáno vstupovat do kaváren a restaurací, odebrali jim telefony, vymezili hodiny, kdy směli nakupovat nebo jít k holiči, zrušili jim příděly jablek, cukru, luštěnin, později ostatní ovoce, cukrovinky, marmelády, sýry, ryby, drůbež …
Eva: „Teta a strýc se moc snažili, abych se u nich cítila dobře, ale všechna ta nařízení nás moc omezovala a deprimovala. V novém školním roce jsem už do školy nastoupit nemohla a tak mi strýc obstaral starší učitelku - Židovku, která mě třikrát týdně přicházela vyučovat. Kromě výuky latiny a světových jazyků se mě snažila přivést k hlubšímu studiu židovské historie a náboženství.“
Září 1941- přišlo nařízení nosit žluté hvězdy.
Eva: „Od této chvíle jsem cítila tu strašnou propast mezi mnou – Židovkou a všemi ostatními neoznačenými lidmi, které jsem potkávala na ulici. A tenkrát mi moje kamarádka Věra řekla, že už se mnou nemůže kamarádit, protože jí to tatínek zakázal.“
A tak Eva raději zůstávala co nejvíc doma, četla a snažila se pomáhat tetě, která bývala pořád častěji churavá.
Eva: „Mou největší přítelkyní se stala panenka z dětství, kterou jsem kdysi dostala od tatínka.“
A pak přišly transporty.
Eva: „Dostala jsem předvolání na 23. února 1942.“
Stručný obsah představení…
Židovka - sedmnáctiletá dívka Eva Kohnová - je v únoru 1942 transportována do Terezína. Ze zcela nové, nepříjemné situace uniká do hravého světa představ se svou panenkou z dětství. Jejich vztah, touha po svobodě a volnosti či vnitřní bohatství fantazie jsou vyjádřeny žonglérskou hrou s míčky. Občas jí nová – podivná událost připomene, že historie se stále opakuje. A tak se během pochodu z vlakové zastávky u Terezína na chvíli „stává“ tanečnicí ve starověkém Egyptě v době před odchodem Židů.
I přes veškeré nehostinné podmínky v Terezíně se snaží žít svůj život optimisticky a naplno. Vybuduje si vlastní „pokojíček“, usilovně pracuje a pomáhá lidem kolem sebe. Opět jí v tom pomáhá její panenka. Eva si v Terezíně najde své „místo na zemi“ a její život prosvětlí láska k židovskému chlapci Arnymu. Toto šťastné období netrvá dlouho. Arny je odvelen do transportu neznámo kam. Evin život je zahalen rutinou a smutkem. Ten je rozptýlen až novou pozvánkou do transportu – tentokrát pro Evu. Eva je šťastná. Doufá, že se opět setká s Arnym.
Tato naděje jí pomáhá přežít nelidské útrapy transportu dobytčím vagónem do Osvětimi – Březinek (Auschwitz - Birkenau). Opět se jí „udá“ příběh z historie - příběh dívky, která žije v době pronásledování středověkou katolickou inkvizicí. Příjezd do krutého koncentračního tábora – „továrny na smrt“ a proměna lidské bytosti v číslo bez identity jí však otřese. Ztrácí nejen naději na setkání s milovaným Arnym, ztrácí i chuť snít, nevzdát se, bojovat o přežití. Nedostatek potravy, dlouhé, vysilující stání na apelech, špatná hygiena, těžká práce, nepřízeň počasí, kruté chování dozorců – vše je tak vysilující. I žonglérská hra Evy s panenkou se stává čím dál tím víc mechanickou, bez prožitku, bez radosti. Její poslední fantazijní únik je pohledem snad do budoucnosti. Do světa svobodného vyjádření, moudrého nadhledu na opakující se spirálu historie, bez pocitů křivdy, s přítomným vědomím otevřené budoucnosti nezatížené minulostí.
Ani tato vize však Evu nezachrání. Její příběh připomíná smrt 6 miliónů evropských Židů, kteří se stali oběťmi holocaustu a nacistického pronásledování během 2. světové války. Jako devatenáctiletá je zavražděna v plynové komoře.
Texty písní a jejich překlady…
Belz
Az ich dermon zich in majne kinderjorn,
Un wi a chulem kimt es mir for,
Wi zejt ojf dos schtibele, was hot amol geglanct,
Zi wakst noch dos bejmele, wos ich hob frflanct.
Dos schtibl is alt, bevaksn mit moch un gros,
Der alte dach crfalt, in fenstr nischt du kejn glus,
Der ganik iz grin, zebojgn di went,
Ich wot dos schojn sichr alejn nischt derkent,
Der tate bajm tisch in bichl frtift,
Die mame in winkl sict schtil un sikt.
Belz, majn schtejtele Belz, majn hejmele,
Wi ich hob majne kindrsche jorn farbracht,
Belz, majn schtejtele Belz, majn hejmele,
Wi ich hob mit ale chavejrim gelacht.
Jedn schabes flegt ich lojfn mit ale kindrlech glajch.
Zu sicn intr di grininke bejmele
Kikn dort ojfn tajch…
Belz
Když si připomínám léta svého dětství,
zdají se mi zcela snem.
Jak vypadá domek, který kdysi zářil,
zda roste ještě ten stromek, který jsem zasadil(a).
Domek je starý, zarostlý mechem a trávou,
stará střecha se rozpadla, v okně chybí sklo,
veranda je zelená, stěny se naklánějí,
sám (sama) bych ho už nepoznal(a),
táta sedí u stolu skloněn nad knížkou,
máma sedí tiše v koutě a zpívá.
Belz, mé městečko Belz, můj domov,
v němž jsem strávil(a) své dětství,
Belz, mé městečko Belz, můj domov,
v němž jsem se smál(a) se všemi přáteli.
Každý šabat jsem běžel(a) se všemi dětmi
usednout pod zeleným stromkem,
číst si nad řekou…
Překlad z jidiš: Dawid Gawlik a Hana Nela Palková
Friling/ Jaro
Ich blondssche in geto Bloudím ghettem
Fun gessl zu gessl od ulice k ulici
Un ken nit gefinen kejn ort; a nemůžu najít žádné místo.
Nito is majn liber, Není můj milý,
Wi trogt men ariber? jak mám jít dále?
Mentschn, o sogt chotsch a wort. Lidé, ó, povězte, byť jen slůvko.
Ess lajcht ojf majn hejm izt Můj dům teď plane
Der himl der blojer - nebe je modré –
Woss-ssche hob ich izt derfun? Co se to teď se mnou stalo?
Ich schtej wi a betler Stojím jak žebrák
Baj jetwedn toner u každé brány
Un belt, - a bissele sun. a žebrám – o trochu slunce.
Friling, nem zu majn trojer Jaro, vezmi si můj smutek
Un bring majn libsstn a přiveď mi mého milého,
Majn trajen zurik. mého nejmilejšího zpět.
Friling, ojf dajne fligl bloje, Jaro, na svých modravých křídlech
O nem majn harz mit vezmi si mé srdce
Un gib ess op majn glik. a vrať mi mé štěstí.
Ich gej zu der arbet Jdu do práce,
Farbaj undser schtibl, procházím naším městem
In trojer – der tojer farmacht. ve smutku – dveře jsou zavřené.
Der tog a zehelter Nebe je plné slunce,
Di blumen farwelkte květy už nerozkvetou,
Sej wjanen, - faj sej is ojch nacht. vadnou – i jim začíná noc.
Farnacht ojf zurikwegss, V noci, když se vracím,
Ess nojet der trojer, smutek plane,
Ot do hosstu, libsster, gewart. to tady jsi na mě čekal, milý.
Ot do inem schotn Tady, ve stínu.
Noch kentik dajn trot is, Stále slyším tvé kroky,
Flegsst kuschen mich liblech un zart. líbal jsi mě tak něžně a vášnivě.
Překlad z jidiš: Dawid Gawlik a Hana Nela Palková
El mole rachamim
(Motlitba za zemřelé duše, zpívá se na tryznách na památku obětí šoa)
El mole rachamim šouchen ba meroumim
Hameci menocho nechojno
Tachas kanefe hašechino
Bema alous kedoušim utehourim
Kezoj horokija mazhirim eskol hanešomas
Hejn šenehergo, hejn šenisrefo
Al jedej hurouckim ha Germanim
Be Osvečim, ube Majdanek, ube Terezin, ube Mauthausen
Šeholecho leojlomim
Ba avor šenodro cedilo bejat haskoraz
Lochem bal horachamim jastir ejso
Vesejser kenofo leojlomim
Bicerour hachajim esliš musom
Began ejdem tehejn menechosom
Adojnoj unachalosou vejonocho
Al miškovan bašolom venojmar Omen
Bože plný milosrdenství,
Který přebýváš na výsostech,
Připrav pro zemřelé duše dobré přebývání,
Aby duše byly ve společném přebývání s ostatními svatými.
Ať jsou v zahradě Eden skryty tyto duše svatých,
Kteří byli zabiti a spálení rukama německých vrahů
V Osvětimi, Majdaneku, v Terezíně a Mauthausenu.
Milosrdný Bože,
Skryj pod svá křídla tyto duše navěky.
Aby byly připojeny do svazku živých.
Hospodin je jejich dědictví
A oni budou spočívat na místě odpočinutí navěky.
Překlad z hebrejštiny: Moše Chajim Koller
Mi ha-iš Kdo je ten člověk
Mi ha-iš Kdo je ten člověk,
hechafec chajim, jenž má rád život,
ohev jamim, miluje dny,
ohev jamim lirot tov? miluje dny, aby uzřel dobro?
Necor lešoncha mera Vyvaruj svůj jazyk zlého
usfatecha midaber mirma. a své rty od mluvení lstivého.
Sur mera vease tov Vyhýbej se zlu a čiň dobro,
bakeš šalom verodfehu. žádej pokoj a vyhledávej ho.
Překlad z hebrejštiny: Ravit Levy